23. září 2009 v 12:39 | Ochechulka
Měla holka ježka na zahradě,
ježek holce na zahradě písk´,
starala se holka o ježka na zahradě,
ježek holce na zahradě chcíp´.
Tato trochu pozměněná říkanka o babce s vrabcem přesně vyjadřuje co se mi stalo.
Předminulý víkend k nám přišel nový obyvatel: pytel plný blech v podobě malého ježka. Inu, informovali jsme se, co takový ježek žere a koupili jsme kočičí konzervu a granule. Ježek se měl k světu, lítal po zahradě sem tam a občas pískal. Máma mu dala jméno Toník.
Následující víkend odjeli rodiče na dovolenou a ježek mi zůstal "na krku". Od toho dne už ale neběhal, jenom spal u svého domečku. Spal tam první den, druhý den, třetí den a pořád v té úplně stejné pozici a na stejném místě. Jen se u něho ubytovaly další obyvatelé - masařky. Moje největší obavy se začaly potvrzovat, nastoupila jedna z mých mnoha fóbií, nemohla jsem se k tomu místu přiblížit blíž jak na 3 m. Už se začal rozkládat, nebylo vyhnutí, musela jsem ježka pohřbít, ale ten průběh, jak mi z toho bylo zle... a ještě je i teď. Po pohřbení na mě z rýče něco spadlo, málem se mi z představy, že je to kus ježka zastavilo srdce, ale naštěstí to byl jen list.
Nene, proto nechci žádná zvířata. Zemřou a já, abych se z těch mrtvol pominula. Kvůli tomu jsem zrušila i akvárium. Když jsme se setrou byly malé, chcípliny vytahoval táta, ale pak to nechtěl dělat, že už jsme staré dost, abychom to zvládly samy. Nemám na to žaludek, abych pracovala s mrtvolami.
Jen nevím, co se ježkovi stalo, že ze dne na den pošel. A především je mi líto, že z toho jsou smutní rodiče, pobíhajícího ježka na zahradě si oblíbili.
jůůů, ten je lostomilý