Fotočlánek.
,,Houby rostou, ale zrovna takové, které nesbírám," konstatoval táta, když jsme letos zase vyrazili na houby.
Přesněji, nikdo s ním nechtěl jet, musela jsem povinně alespoň já. Protože jsem člověk, který jedlé houby, ač chce, nevidí, hrála jsem si s foťákem a dělala nosiče košíku. Nakonec táta požadovaný koš hub nasbírala a byl spokojen. Já také.









Na jednom místě se šířil nesnesitelný puch. V lese žili kanci (bylo to vidět i na zorané hrabance) a na onom místě měli svoje působiště, ze kterého ten zápach vycházel. Na štěstí jsme však žádné prase divoké nepotkali.↓↓↓

Na houby mě už nikdy nikdo nedostane. Unavit se můžu i méně drasticky