V páteční podvečer 6. 6. se konal odjezd směr západ. S několika příbuznými jsem se totiž začala přemisťovat pomocí autobusu za 7 miliónu korun, jak podotknul jeden ze dvou šoférů, do Švýcarska. Na posledním odpočívadle v ČR, kde jsme ještě zastavili, urychleně prostatici a kuřáci začali opoštět přepravní prostor. Poté vyšli i telefonisté a ještě za domácí měnu obvolávali své zaměstnavatele, babičky, tetičky a psy.
Protože se mělo v sobotu ve Švýcarsku konat fotbalové utkání Česko - Švýcarsko, bylo všude Čechů jako much. Na bývalých hraničních přejezdech si hned někteří podnikavci mazaně otevřeli prodejní stánek pomocí otevření kufru svého auto. Vytasili se s kempingovými stolky, které do posledního místa zakryli předměty pro fanoušky.
Ptám se, proč jedou tak brzo, vždyť je teprve pátek večer a utkání je až v sobotu večer, to tam budo už ráno. Prý si chtějí užít tu fotbalovou atmosféru před utkáním. No, fotbalový fanoušek, ze mě asi nikdy nebude.
Ráno, už ve Švýcarcku, stavíme u motorestu Marché. Je asi 6 ráno a nikde ani noha. Chceme na záchod, ale ty stojí 1 frank. Ne, že bychom ho nedali, ale nejmenší bankovka, kterou máme je papírová desetifrankovka a do určeného otvoru ji nevsuneme. Inu, šel tudy i náš průvodce a ukázal nám, jak se zařízením správně škupnout, abychom byli v puštěni. Jojo, stydím se, strašně moc, ale co má člověk v takové situaci dělat. Ještěže tu jinak nebyla ani noha.
V sobotu ráno jsme konečně v Luzernu. Vyklopýtáme z povozu a jdeme k jakémusi jezeru. A hle, Karel Gott tu pěje německou verzi písně Být stále mlád. Ne, pardon, to byl jen přelud. Jsou tu nějací muži v červených historických vojenských kostýmech a když vidí zoufalce z Česka, slitují se, seřadí se a předvádějí střelbu. Začíná z nebe padat voda.
Mineme jakousi budovu s unikátní plochou střechou až nějak dojdeme k dřevěnému mostu Kapellbrücek. Pod střechou můžeme, ale nemusíme, obdivovat malby. Po opuštění mostní konstrukce se dobereme ke kostelu, a pak i do kostela, kde všichni zuřivě mačkají spouště svých digitálních fotoaparátů. Tohle jsem jednou zkusila v kostele v Čechách a hned na mě letěla jedna paní s koštětem. Patrně se domnívala, že si připravuji loupež Svaté Kateřiny.
Pak jsou naše těla zase v pohybu. Jdeme po pobřeží a míjíme blešáky, na jejichž zboží padý H2O, a čučecí kavárny, které mají všechen sedací nábytek nasměrován stejným směrem ven. A najednou jsme zase u historického dřevěného mostu. Nene, není to Kapellbrücke, toto je Spreuerbrücke ataké má obrazy pod střechou. To jsou mi věci tohle.
Baťa nezklamal, je tu! Jsme na jakémsi náměstí, kde se na nachází bývalá radnice. A o pár domů dál se prodávají boty od Bati. Z nebe padají psi a kočky, jak by řekl Angličan, já jenom řeknu, že leje jako z konve.
Doplaveme k Nejsmutnějšímu lvu, což je památník vojákům. Lev byl vytesán do skály ned nádrží plné vody. Kousek odsud jsou vystaveny ledovcové vykopávky. Je to jediná místnost, kde jsou poházené šutráky s vyditelnými geologickými vrstvami apod. Vstupné činí plných 8 švýcarských franků. Hrozná suma pro socky z Čech a v podstatě za nic. Celý zájezd tedy nahlédl dovnitř skrz otevřený dveřní otvor a všichni byli spokojení. Jojo, už zase se stydím...
Konečně končí pochod a koná se rozchod. Zamíříme k dalšímu kostelu, ke kterému se plahočí po kamenných schodech. Zkontrolujeme to tam a nemalou pozornost věnujeme i zvláštnímu přilehlému hřbitovu, který vypadá spíše jako kolumbárium v klasicky vertikální, ale i horizontální podobě.
Ubytovaní jsme kousek od Luzernu, kde jsme roztkaní asi po třech hotelech či penzionech. Bylo nás prostě moc, asi 60. Asi 10 nás jde do penzionku k jedné paní, se kterou se nemůžeme domluvit. Anglicky mluví stylem: ,,Já mám jeden klíč. Klíč se strká do zámku. Jsou dva zámky. Jeden klíč pasuje do zámku. Jiný klíč nepasuje do zámku...." Nikdo pořádně nevěděl, co to vlastně plácá. Německy nemluvila a její angličtina byla s nádechem asi francouzštiny, či čehosi.
Nakonec jsme se ale domluvili a ta paní měla na mysli to, že každý pokoj má svůj klíč, který pasuje do zámku k pokoji. Ale jen někomu ten samý klíč pasuje i k vchodovým dveřím. Komu nepasoval, musel se domluvit na odchodech a příchodech s tím, komu pasoval. Nám naštěstí pasoval.
Jinak ubytování pěkné, jen bratránka vyvedla z míry v koupelně na toaletou cedulka, na které byl přeškrtnutý ze stoja močící panáček.
,,Cože?! Tady se nesmí hrčet do záchodu?"
,,Může, ale jenom po holčičkovsku."
,,Copak jsem buzna?"
,,Jó, to já nevím, to musíš nejlíp vědět přece ty, ne?"
,,To to radši budu hrčet z balkónu!"
A abych nezapomněla, Švýcaři porazili Čechy 2:1.